Don Bosco a salesiáni

Jan Bosco a salesiáni

Jednoho dne vstoupil dvanáctiletý chlapec Dominik Savio do pokoje Dona Boska. Bylo to jejich první společné setkání. Hned si všiml velkého nápisu pověšeného na zdi: „Da mihi animas, coetera tolle“. Nerozuměl mu. Osmělil se až za několik dní a zeptal se, co znamená. Don Bosco se usmál a pomohl mu s překladem z latiny: „Dej mi duše, ostatní si vezmi.“ Byla to slova, kterými se Don Bosco řídil. Zvolil si je jako své kněžské heslo. Dominik hned pochopil, že se zde nehledají peníze, ale duše pro Pána.
Don-Bosco-
Don Bosco (1815-1888) věnoval celý svůj život mladým. Přesto, že sám pocházel z chudých poměrů, vybudoval během svého života veliké dílo pro opuštěné chlapce. Svým laskavým přijetím jim nabízel domov, který ztráceli. Vzděláním jim nabízel životní perspektivu. Hrou je uměl strhnout a zaujmout. A duchovní hloubkou jim odkrýval hodnotu a smysl jejich života.

Aby jeho dílo pokračovalo i v budoucnosti, založil Salesiánskou společnost (SDB), Dcery Panny Marie Pomocnice (FMA) a Sdružení salesiánských spolupracovníků (ACS). Tyto tři hlavní složky s ještě 30 dalšími skupinami vytváří Salesiánskou rodinu. V České republice z nich dále působí sekulární institut Volontarií Dona Boska (VDB), Volontérů s Donem Boskem (CDB) a Sdružení bývalých žáků (CME).

Příběhy z života Dona Boska

Neuvěřitelná představení

Jednoho letního nedělního odpoledne pozval jedenáctiletý chlapec Jan Bosco své přátele na první představení. Na trávě za domem rozložil koberec z pytlů. Tančil a přitom měl na nose hůlku a na jejím konci zavěšený hrnek. Děti sledovaly s otevřenou pusou, když z nosu a z uší vyndával kuličky nebo když kouzelná hůlka skákala z jeho prstů na čelo a všude, kam chtěl. Když skončilo číslo na provaze, obecenstvo nešetřilo uznáním.

Zpráva o programu se rozlétla po samotách. Diváků každou neděli přibývalo. Přicházeli dospělí i děti. Zvědavost rostla, protože pokaždé byl jiný program. Rozmnožoval vejce, kouzlil peníze, otevřel nějaké dívce kabelku a vyletěl z ní holub, měnil vodu ve víno, objevoval v kapsách diváků nejrůznější věci. Všichni se smáli, žasli a tleskali.

Představení sledoval i bratr Antonín, ale nikdy nepřišel mezi ostatní. Nejraději se schovával za některým stromem, aby ho nikdo neviděl. Doma pak provokoval.

– Neříkal jsem, že doma máme lenocha a lehkoživku? Já dřu na poli a on si hraje na kouzelníka.

Aby měl od bratra pokoj, pořádal Jan představení dvě stě metrů dál od domu. Když ohlásil své vrcholné číslo, nejdříve si klekl, vyndal z kapsy růženec a pozval přítomné k modlitbě. Pak zopakoval kázání, které slyšel ráno v kostele. Tuto účast požadoval místo vstupného. V dalším životě nebude šetřit námahou, aby co nejvíce oslavil Boha a pomohl chudým hochům.

Teprve potom následovalo vrcholné číslo. Mezi dva stromy upevnil provaz. V rukou držel tyč, aby udržel rovnováhu, a začal na provaze cvičit. Napjaté ticho přerušil občas nadšený potlesk.

„Po několikahodinové zábavě, když jsem už byl vyčerpaný, zakončil jsem program modlitbou a všichni se rozešli do svých domovů.“

Krize jednoho hocha

Jednoho dne potkal Don Bosco na nádraží v Carmagnole 13letého hocha. Jmenoval se Michal Magone. Don Bosco ho pozval k sobě do Turína. Vzpomíná na něj: „Když zvonek ohlásil konec vyučování, Magone ožil a vystřelil ze třídy jako dělová koule. Vyběhl na hřiště a volal ostatní, aby se co nejrychleji zapojili do hry. Ve Valdoku se stal duší všech her. Žádná ho nedokázala unavit ani omrzet.“

Po měsíčním pobytu v oratoři naráz zesmutněl. Přestal se zúčastňovat her, postával osamoceně v rohu hřiště a občas míval v očích i slzy. Něco se s ním dělo. Don Bosco si ho pozval k sobě.“Milý Magone, mohl bych tě požádat o pomoc? Uděláš mi radost, jestliže mě neodmítneš.“ – „Pro vás udělám rád cokoli. Řekněte co.“ – „Mohl bys mi prozradit, co tě trápí? Poslední týden jsi příliš smutný.“ – „Máte pravdu. Nedovedu si poradit se sebou. Nevím, jak dál.“ A dal se do pláče.

Když se uklidnil, Don Bosco zažertoval: „Nemohu uvěřit, že někdejší generál uličníků z Carmagnoly ztratil odvahu. Pořádnému náčelníkovi nemůže působit potíže říci, proč je smutný.“ – „Rád bych vám vše řekl, ale nedovedu se vyjádřit.“ – „Napověz mi aspoň slovo.“ – „Mám zamotané svědomí.“ – „Rozumím. Všechno se dá snadno urovnat. Stačí, když řekneš zpovědníkovi, že bys potřeboval dát do pořádku svou minulost. On ti pak dá několik otázek, na které ty odpovíš buď ano, nebo ne.“

Do oratoře chodilo pravidelně zpovídat několik kněží. Ale skoro všichni se zpovídali u Dona Boska. Ještě téhož dne večer zaklepal Magone na jeho pokoj. „Done Bosco, jistě vás vyrušuji. Pán byl ke mně tak dlouho shovívavý, nerad bych ho nechal čekat do zítřka.“ Hned si klekl a svěřil Pánu všechny své hříchy a klukoviny, které ve skutečnosti nebyly velké, ale Michalovi připadaly těžké. Když skončil, požádal o rozhřešení.

Don Bosco, zprostředkovatel Magonova smíření s Pánem, pak dodal: „Michal ztratil veselost, když pochopil, že spokojenost a pokoj v duši se nedá získat křičením a běháním, nýbrž přátelstvím s Bohem a klidným svědomím. Viděl, jak jeho spolužáci přistupují ke svatému přijímání, jak se lepší, zatímco v jeho nitru byl neklid a zmatek.“

Sen o růžové aleji

Obrázek na titulní straně zachycuje jeden ze snů Dona Boska – sen O růžové aleji. Dejme teď ale slovo samotnému Donu Boskovi:

„Jednoho dne v roce 1847, když jsem se intenzivně zamýšlel nad tím, jak prospět mládeži, zjevila se mi nebeská královna a zavedla mě do kouzelně krásné zahrady. Byla plná nádherné zeleně a květů a ústila v alej plnou bohatě kvetoucích růží. Panna Maria mi řekla:

– Vyzuj si boty a pokračuj v chůzi touto alejí. Jinou cestou se nedá jít.

Byl jsem rád, že jsem byl bosý, protože jsem se obával, že bych pošlapal růže. Ale jak jsem vykročil, zjistil jsem, že růže skrývají náramně ostré trny. Zalekl jsem se a zůstal jsem stát.

– Bez obuvi se nedá jít dál, řekl jsem průvodkyni.

– Samozřejmě. Potřebuješ pořádnou obuv, souhlasila.

Obul jsem se, pokračoval v cestě a se mnou někteří známí. Brzy se vzdali. Růžové keře mě obklopovaly ze stran i nad hlavou. Čím více jsem postupoval vpřed, tím více mě drásalo trní na nohou, na rukou, na celém těle. Z růžových keřů číhalo odevšad trní. Diváci říkali:

– Don Bosco se prochází mezi růžemi. Ten se má!

Neviděli, jak jsem zraňován trním, jak krvácím.

Mnozí kněží, klerici a laici, které jsem zval s sebou, odhodlali se mě následovat. Lákala je nádhera květů. Jakmile ucítili bodání trnů, vykřikovali:

– Oklamal jste nás! Podvedl jste nás!

Většinou se vrátili. Prakticky jsem zůstal zase sám. Dal jsem se do pláče.

– Copak musím celou cestu absolvovat sám?

Okamžitě jsem byl potěšen. Pomalu se ke mně blížil zástup kněží, kleriků a laiků. Volali na mě:

– Jsme rozhodnuti tě následovat a zcela ti patřit.

Odvážně postupovali za mnou. Někteří se zalekli a cestu vzdali. Ale většina vydržela a došla do cíle.

Když jsem došel na konec aleje, octl jsem se v překrásné zahradě. Malý počet mých následovníků byl rozdrásán, zakrvácen, rozcuchán. Vtom začal foukat větřík, a všechny uzdravil. Zafoukalo znovu a já stál uprostřed velkého množství chlapců a kleriků, laiků koadjutorů a kněží, kteří mi pomáhali s mládeží. Některé jsem poznal, ale většinu ne.

Tehdy se mě má průvodkyně otázala:

– Rozumíš všemu, cos viděl a co vidíš nyní?

– Nerozumím, odpověděl jsem.

– Nuže, cesta, kterou jsi musel projít mezi růžemi a trním, představuje starosti, které budeš mít s mládeží. Trní představuje překážky, utrpení a zklamání, které tě budou provázet. Neztrácej odvahu! Všechno překonáte láskou a sebeovládáním. Dojdete k růžím bez trní.

Pak Matka Boží odešla a já byl zase sám ve své světnici. Vyprávěl jsem vám svůj sen, aby každý z nás byl přesvědčen, že sama Panna Maria si přeje naši kongregaci a naše úsilí o oslavu Boží.“

Po takových ujištěních si byl jist svým posláním. Každého dne znovu rozestíral sítě a hledal hochy, z nichž by mohli být správní salesiáni.

Když potkal dobrého hocha, oslovoval ho:

– Nechtěl bys pomáhat Donu Boskovi? Nechtěl bys se mnou žít a pracovat? Sám vidíš, že kdybych měl sto kněží a sto asistentů, všichni bychom měli práce až nad hlavu. Potřebovali bychom se dostat k mládeži celého světa.

Rozhovory s hochy byly vždy kamarádské. Vyprávěl jim, jak vybaví budoucí oratoře a jak nutně do nich bude potřebovat vhodné spolupracovníky.